Cone hat decoration above the drinks menu in front of a coffee shop in Vietnam
Group of Vietnamese students looking at the camera

Vítejte ve 
VIETNAMU

  • Vznik: 2. září 1945 (nezávislost na Francii)

  • Počet obyvatel: 97 milionů

  • Hlavní město: Hanoj

  • Jazyk: vietnamština (úřední), čínština (velmi velká komunita mluvčích), francouzština (druhá řeč), angličtina, khmerština, mon-khmerština a malajština

  • Národnostní složení: Vietnamci

  • Náboženství: buddhisté (9,3 %), katolíci (6,7 %), HoaHao (1,5 %), Caoda (1,1 %), protestanti (0,5 %), muslimové (0,1 %), bez vyznání (80,8 %)

  • Státní útvar: Socialistická republika

Zeptali jsme se ...

Náš host: KHÁNH HUYEN PHAMOVÁ
  • Pochází z Z Thai Binh (město na severu) Vietnamu.

  • V České republice se již narodila a nyní bydlí s manželem v Teplicích.

  • Češtinu se ale musela učit od začátku jako cizinka, protože doma se hovořilo jen vietnamsky.

  • Pracuje jako překladatelka a průvodkyně.

Vietnamská kultura více v detailu ...

Proč sem přicházejí?

Jsou všichni Vietmanci přicházející do Čech ze stejného či podobného prostředí?

Jak bychom mohli charakterizovat Vietnamce, kteří sem nyní přichází?

Jak funguje vietnamnská rodina?

Může si Vietnamec vzít Čecha?

Co od školy Vietnamci očekávají?

Jak rozdílná je škola ve Vietnamu od české školy?

Podporují rodiče své děti
k dosažení vyššího vzdělání?

Má smysl dítě movitivovat a jak?

Proč někdy vietnamští rodiče nespolupracují se školou?

Lze motivovat rodiče z nižších sociálních vrstev?

Jak se Vietnamci staví ke školním aktivitám jako jsou např. školní výlety?

Jak komunikovat s rodiči?

Proč nám často Vietnamci tykají?

Co když na schůzku pošlou staršího bratra či sestřenici?

Existuje ve vietnamské společnosti otázka prestiže či naopak ostudy?

Pár zajímavostí ...

Jsou nějaká gesta či projevy, kterých by se měl učitel vyvarovat?

Co může být největším problémem pro příchozí vietnamské děti, když pomineme jazyk?

Vietnamci přichází do Čech zejména z ekonomických důvodů, tedy s vidinou získání finanční nezávislosti, zajištění rodiny, ale i za přístupnějším vzděláním. Samozřejmě zde hrají své důvody i klidnější politická situace.

​Česká republika je pro ně přívětivá díky téměř nulovým požadavkům na znalost českého jazyka. Do nedávné doby se jednalo o znalost A1, proto, aby získali trvalý pobyt, což je samo o sobě opravdu nízká laťka. V nedávné době bylo toto změněno na A2. 

Stále je tento požadavek ale mnohem benevolentnější než např. v Německu, kde žadatel o trvalý pobyt musí dosáhnout vyšší úrovně, a proto Vietnamci často volí Českou republiku před sousedními vyspělejší zeměmi.

Ve Vietnamu stále funguje tzv. kastovní systém, který je neměnný a zcela přesně určuje postavení rodiny ve společnosti. Je tam početná vrstva bohatých a poté těch velice chudých. Střední vrstva je takřka neexistující. Průměrný plat se pohybuje okolo 8 tisíc. Plat pedagoga se pohybuje okolo 5 tisíc Kč v přepočtu a to se jedná o jedno z nejprestižnějších povolání.

Dnes zde již žijí druhé i třetí generace Vietnamců, ale samozřejmě stále přicházejí další, i děti těch, kteří tu žijí, ale již z jiných sociálních vrstev. Dnes to jsou již spíše chudší, nezaopatřené rodiny bez vysokoškolského vzdělání        a historie vyššího vzdělávání. Vydělávají peníze na to, aby mohli uživit rodinu, která zůstala částečně ve Vietnamu.

Vietnamská rodina je zcela jednoznačně patriarchální. Nejstarší muž v rodině určuje chod rodiny a má hlavní slovo. Jeho primárním úkolem je zajistit rodinu finančně, aby měla co jíst a měla tzv. střechu nad hlavou. To platí i po jejich příjezdu do České republiky. Po smrti nejstaršího muže v rodině, přebírá jeho funkci hlavy rodiny, zejména jeho syn. Ten rozhoduje např. o tom, koho si vezme jeho sestra atd. Vietnamci se tomuto systému zcela normálně podřizují, je jim přirozený a vychází z jejich kulturní podstaty. 

Zajímat se a zaopatřit jsou slova, která Vietnamci nechápu z té emoční stránky, ale spíše finanční. To může částečně vysvětlit jiné emoční naladění než je to naše.

Ano i ne. Může, ale Vietnamci jsou celkem přísní ve výběru partnera. Vyžadují, aby si Vietnamec vzal pouze Vietnamce. A protože se jedná o již zmíněné patriarchální zřízení, tak ani tak nezáleží na tom, co chce nevěsta, ale na tom, co chce rodina od manžela.

Pokud se ale žena vdává později a to může být třeba i mezi 25 až 30 rokem věku, tak rodina může souhlasit i s tím, aby si vzala Čecha, jen aby se opravdu vdala.

Vietnamci, jak již bylo řečeno, v předchozím bodě, mají vštípenou svou roli jako rodiče, spíše z pozice ekonomické zodpovědnosti. Za vzdělání je ve Vietnamu zodpovědný učitel, jehož role je velice vážená. 

Proto také děti tráví ve škole až 9 a více hodin denně. Školu opouští často až

k večeru a jsou zvyklí jak na domácí úkoly tak na velké množství učiva.

Na prvním stupni mít jen 4 nebo 5 hodin denně je pro ně nezvyklé a krátké. Poté je ideální mít nějaké mimoškolní vzdělávání, protože rodiče jsou neustále v práci a často neumí česky, aby jim dostatečně mohli pomoci.

 

Stejně tak 45 minutová hodina je pro ně krátká. 

Jak bylo již zmíněno, škola a vzdělávání je ve Vietnamu celodenní záležitostí. Do školy dítě přijde v sedm hodin ráno a opouští jí ve 4 hodiny odpoledne i déle. Poté nastává doučování a další práce.

 

Za školu jsou zvyklí platit a pokud je něco zadarmo, budí to v nich většinou nedůvěřivost. Jsou proto schopni a ochotni šetřit, dokonce si vzít půjčku, aby dítěti zajistili dobré vzdělání. Cokoliv je zdarma, je spíše známkou nižší kvality

a vzbuzuje podezření.

Paní učitelka je zodpovědná jak za výuku tak výchovu dítěte. Děti mají telefonní čísla paní učitelek a když se jim něco stane, volají nejdříve učitelku než rodiče. Učitelé mají velké postavení, existuje den učitelů, a proto od toho pochází takové domnělé "podplácení", dárky apod., což vyjadřuje úctu a obdiv, za to vše,

co učitelé dělají.

Co řekne učitel, je pravda. Nezpochybňují to a to ani rodiče.

Velice záleží na tom, z jaké sociální vrstvy pochází daná rodina. Je to hodně

o ambicích rodiny a o tom, co si dali za cíle. Pro vyšší vrstvy je vzdělání velice důležité a je záležitosti prestiže. Pokud rodina vidí, že se dítěti ve škole daří, jsou ochotni do vzdělání více investovat. Stejně tak, když vidí, že dítě je motivované, studium ho baví, má vysoké cíle, tak ho mají tendenci podporovat.

Vidí-li ale, že dítě nemá příliš vysoké akademické úspěchy, do dalšího studiu ho nenutí či sami moc nemotivují. 

 

Na druhou stranu musíme říci, že tento trend se bohužel mění, protože nově příchozí Vietnamci dnes pochází z vrstev, které nikdy nestudovali a nemají to takříkajíc v krvi, je tedy těžší je motivovat. Často volí jednodušší cestu, vychodit jen základní školu a jít rovnou pracovat k rodičům do obchodu.

 

Aby mohli do Čech vůbec přicestovat a začít zde, museli si vzít ve Vietnamu půjčku, a proto je pro ně primární vydělávat peníze, aby mohli dluhy splácet.

To je také důvodem proč někdy dle našeho pohledu dostatečně neřeší jazyk a motivaci dítěte dobře hovořit česky.

Proto je nutné s rodiči vést pohovor na téma budoucnosti, aby si uvědomili, jak se může dítěti pozitivně změnit svět, když ho ve vzdělání podpoří.

 

V tomto jsou právě díky svému vývoji, díky postavení rodiny po staletí, velice konzervativní a posunout se na tom pomyslném žebříčku myšlení, není úplně tak jednoduché. 

Určitě ano. Motivace dítěte je prvním krokem. Když je dítě motivované, funguje i jakási motivace rodičů, kteří jsou poté ochotni podporovat dítě sami. 

Doplňkové kurzy, především kvalitní placené, po vyučování jsou pro ně jakousi zárukou či nadějí, že dítěti je dáno více kvalitního vzdělání.

Velice zásadní otázkou je zde věk, kdy dítě do Čech přijde. Pokud přijde v kritickém věku puberty, je to vše hodně o komunikaci, o tom přiblížit mu život zde, ukázat mu, že zde může mít také kamarády. Často jsou napojené na své kamarády ve Vietnamu, na babičky a nechce se jim začínat znovu, protože ve Vietnamu se měli v podstatě také dobře. Je tedy nutné je propojit např. i s ostatními vietnamskými dětmi, aby si mohly alespoň s někým popovídat, když ještě neovládají češtinu.

Dobrým motivačním prostředkem je vzít nějaké úspěšné integrované dítě a např. formou přednášky ho motivovat, uspořádat sekci otázek a odpovědí, kdy dítě uvidí na reálném příkladě, čeho může dokázat.

Velice úspěšné se též ukázali exkurze do různých podniků a škol, kde děti mohly vidět za hranice toho, co jim jsou schopni ukázat jejich rodiče.

Příkladem nepříliš pozitivní, ale i tak fungující motivace je připomenutí faktů, že pokud se dít nebude snažit, bude dalších 30, 40 let pracovat v obchodě a nic dalšího zajímavého na ně nečeká.

Důvodů může být několik. Jedním z hlavních je jejich ekonomická orientace. Přišli sem, aby vydělávali a to je jejich hlavní náplní činnosti. Pokud se škola neozývá, dítě si nestěžuje, jsou i oni vlastně spokojeni. Efektivní je si rodiče do školy pozvat, zajistit překladatele přes některou organizaci věnující se práci s cizinci jako např. CPIC či CIC (kontakty naleznete zde) a rodičům vysvětlit, jak dítě např. nespolupracuje, kde jsou problémy a jaké to může mít následky na jejich budoucnost. Dále, že akademické výsledky ovlivňují výběr střední školy a tedy možnosti jak jednou budou moci vést a pokračovat v jejich rodinném byznysu. I u některých českých rodičů musíme tyty pro mnoho lidí známé fakty připomínat a u Vietnamců také.

Pokud si všimnete, že rodiče stále pracují, nemají na své děti čas, mají tzv. babičky, tak motivace rodičů k podpoře vzdělání dítěte je velice obtížná. Často se musí počkat, až se situace rodiny zlepší, poplatí dluhy a oni budou schopni věnovat pozornost vzdělání dítěte.

Ale i v této situaci je to o tom, že by byli schopni a ochotni se uskromnit, aby např. zaplatili soukromý kurz češtiny či doučování. Je to placené a to považují za kvalitní a to především projeví-li dítě samo zájem o studium. 

Dá se říci, že je mají rádi, ALE ... Nejlepší typ výletu je zpravidla sednout do autobusu, který je někam odveze, oni si prohlédnou zámek a zase je odveze domů. Nejsou tzv. moc "chodiví" či zdatní.

Zde se právě naskýtá prostor pro volnočasové aktivity, protože ti rodiče na ně nemají čas a nevzniká tam tedy prostor pro integraci pomocí výletů a podobných aktivit. Zcela jednoznačně mají rádi výlety, exkurze a když se podaří dítě tzv. "chytit" na tento druh integračních aktivit, tak jste udělali velký krok dopředu.

Proto také, když se zeptáte Vietnamce, co jste dělali o víkendu, zda byli někde na výletě, zcela určitě se vám dostane odpovědi, že ne.

Opět, pokud se podaří dětem nastavit takový režim, tak integrace je poté velice rychlá.

Bohužel často díky omezené znalosti češtiny ze strany rodičů, je lepší zaslat rodičům pozvánku na schůzku ve Vietnamštině (přepis takové pozvánk naleznete ZDE pod tímto odkazem). Na této schůzce si můžete domluvit pravidla a především se nebát je důrazně upomínat.

Dále je nutné pamatovat na to, že Vietnamci jsou značně pověrčivým národem. Často je jejich chování ovlivněno právě jakousi předpovědí a ta určuje jejich chování. 

Tykání  Vietnamců nám a my jim se stalo takovým začarovaným kruhem. Oni sami to vysvětlují tak, že protože se často učí poslechem a Češi mají tendenci jim tykat (znají pána z večerky, tak mu tykají...), tak oni automaticky začali také a nikdo vlastně neví, kde to začalo. Každopádně to nesouvisí s ničím, co by pocházelo

z vietnamštiny.

Ve Vietnamu se nedodržují rodinná názvosloví jako u nás. Když nazvou někoho sestrou či bratrancem, vůbec to nemusí být skutečný bratranec. Je to např. kamarád rodiny či jeho dítě, s kterým se rodina přátelí.

Protože jsou vietnamské rodiny úzce propojené, vědí o sobě mnohé a je otázkou prestiže, jak se daří dětem, obchodu a co se v rodině děje. Když se dítěti nedaří či má problémy, je to pro rodinu ostuda. Jedná se sice o nepříliš vhodnou motivaci, ale fungující.

Proto i vietnamské svatby jsou velice početné. Je zváno i 600 hostí a rodině záleží na tom, aby událost byla úspěšná a ukázala sílu rodiny. Běžná rodina zve okolo 300 hostů. 

  • Když se chce žena ve Vietnamu vzdát, musí požádat o svolení hlavu rodiny, tedy nejstaršího muže. Do určitého věku si může vybrat manžela sama, ale pouze ze stejné či vyšší společenské vrstvy. Poté nastoupí sňatek domluvený. 

  • Nevěsta jde poté ke kartářce, která určí často jen 2 dny v roce, kdy se může svatba konat. Svatbu platí otec ženicha a je to velkou společenskou událostí. 

  • ​Sňatky se uzavírají relativně brzy. Pokud se žena nevdá do cca 26 let, tak je to považováno za "pozdě" a přichází tzv. domluvený sňatek. Proto se také vietnamky vdávají brzy, aby měli možnost si sami zvolit ženicha. Většina sňatků se tedy odehraje okolo 18 roku. 

  • Zásnuby se odehrávají až po svatbě.

  • V Praze existuje tzv. Malá Hanoi, kde si můžete domluvit prohlídku        s českým průvodcem, ochutnat nespočet jídel, prohlédnout si Vietnamskou pagodu a mnoho dalšího. Více neleznete pod následujícím odkazem: https://www.sapa-praha.cz/

Vietnamci jsou ze své podstaty velice citliví na svůj vlastní prostor. Dodržují vzdálenosti, nejsou příliš kontaktní. A to především mezi pohlavími.

Problém může nastat při kontaktu učitele muže a vietnamské dívky, tam je třeba zvolit větší opatrnost. Např. když by jí chtěl pan učitel pohladit nebo paní učitelka vietnamského chlapce, tak to není zcela vhodné a jim příjemné.

Více pravidel se poté uplatňuje mezi dospělými, děti jsou toho vesměs ušetřeni.

Především je to strava, která je velice rozdílná a tělo toho dítěte si na ni musí zvyknout. Strava ovlivňuje jak nervovou soustavu, zažívání, funkci mozku a trvá nějakou dobu, než si na ní dítě zvykne. Např. rýže z Vietnamu je zcela jiná, než rýže v Čechách.

Dalším problémem je školní režim. Vietnamci jsou zvyklí chodit do školy od 7.hodin od rána do 16. hodin do večera ale s polední přestávkou, kdy si dítě jde domů odpočinout, lehnout. Vietnamské počasí je tropické               s teplotami okolo 40 stupňů v létě a skoro neexistuje klimatizace, a proto je takový odpočinek nutný.

CIZINECVETRIDE_white_small.png